Jak je možné, že se v Česku po dlouhý čas uznávaná kapela melodického metalového charakteru po takřka osmi letech a třech albech, s novou studiovou nahrávkou raději uchýlí pod vlastní nově založenou firmu. Po všemožných zkušenostech už věříte, že se o ní dokážete postarat lépe?
Dr: Chce se říct, že nouze naučila Dalibora housti a bylo by na tom i kus pravdy. Popravdě, nechce se mi tady opakovat mnou v poslední době už několikrát vyřčená slova o tom, jak jsme nejdříve neúspěšně hledali vydavatele venku, načež jsme se lehce zhrzeni a po důkladné zvážení situace na domácí scéně rozhodli pro založení vlastního labelu. Velkou, ne-li zásadní, roli v našem rozhodnutí sehrál ale i tebou zmiňovaný fakt, že věříme, že se o svoji desku dokážeme postarat stejně dobře jako kterýkoliv vydavatel u nás, neřku-li lépe. Tím nechci znevažovat práci našich vydavatelství, naopak, bez mnoha z nich by nahrávky spousty nadějných kapel nikdy nespatřily světlo světa (jen houšť!); tím chci říct jen a pouze to, že za těch cca 8 let pod firmou Élysion jsme si věci okolo vydávání ošahali do té míry, že si troufáme vést vydání našeho nového alba ve vlastní režii a mít tak 100% kontrolu i nad aktivitami kolem. Kdyby se nepsal rok 2010 ale dejme tomu 1995, tak by nás zřejmě k tomuto kroku nic nevedlo. Třeba bychom byli stále pod křídly agilního a velmi úspěšného vydavatelství Élysion a nic by nám nechybělo. Třeba.  Jenže my tu máme právě ten rok 2010, kdy situace na trhu s hudebními nosiči je taková, jaká je (čti „blbá“), a proto se není třeba divit, že Élysion přesunul těžiště své vydavatelské činnosti tam, kde se mu vynaložené prostředky snad vrátí (totiž na knihy - zatím o vlcích, chystá se však prý i něco dalšího) a nezmizí v nenasytné černé díře.

Jak je možné, že se v Česku po dlouhý čas uznávaná kapela melodického metalového charakteru nikdy ani náznakem nedokázala prosadit v zahraničí? Potom to snižuje kvalitu tuzemské scény, nebo chybělo kvalitní firemní zázemí či pověstný kus štěstí, který je pro výstup z mnoha tak důležitý? Minimálně u dvou alb pod Élysion jste se určitě snažili podnikat nemalé propagační kroky směrem ven z republiky.
Dr: Když uvážím vše, co jsme doposud zkusili udělat, abychom se ven pod nějakou firmu dostali, tak mi vychází, že jediné, co ještě může haprovat, je opravdu jen ten faktor štěstí. Nad tím ovšem netřeba hořekovat, bědovat, lomit rukama či snad dokonce házet flintu do žita, protože – jak známo – štěstí přeje připraveným.  A my dle mého skromného názoru připraveni jsme, takže teď už nezbývá, než čekat, doufat, věřit, přitom všem být trochu realistou, stále však i nadále zůstávat idealistou a snílkem. A hlavně pořádně makat !!! :).
Ne, hůl nad domácí scénou bych vůbec nelámal, naopak – je tady spousta kapel se skvělým potenciálem, spousta kapel, které natáčejí výborné desky a hrají strhující koncerty (v poslední době např. Translunaria, Mindwork, jinak standardně Dark Gamballe, LiveEvil, Crashpoint či Dying Passion). Fakt, že se doposud žádná z nich žel nijak výrazněji neprosadila v zahraničí (snad s výjimkou Root, Pandemie, a svého času Master‘s Hammer, Krabathor nebo Hypnos), nesnižuje jejich kvality, ale je jen pochmurným obrazem doby, ve které se nacházíme.

S novým albem zase kráčíte skrz „tuzemskému potenciálu“? Zaštiťující label Triotus Production má sloužit výhradně ke věcem spjatým s SDOS?
Dr: S naším novým albem kráčíme nejen vstříc „tuzemskému potenciálu“, ale taky se o něm budeme snažit dát vědět co nejvíce venku. Minimálně tak, jak se dělo u předchozích nahrávek, spíš ale zkusíme i nové cesty, prostě to, co nám naše možnosti, manželky, peněženky, jazykové schopnosti a nervy dovolí. A co se týká tvé druhé otázky, tak ano, firma Triotus production má sloužit výhradně věcem spjatým s SDOS a akcemi, které pořádáme (Ludkovická Plečka a February Hard Show). Jestli tomu bude vždy tak, to si netroufám tvrdit. Nechejme tomu volný průběh. Nicméně nejbližší aktivitou této firmy bude práce na našem novém live DVD, které hodláme natočit v rámci křtu našeho CD na February Hard Show, které se uskuteční 27. 02. 2010 v Luhačovicích. Tímto všechny na tuto akci srdečně zveme.

Ač to tam dlouho nevypadalo (nebo jste si to nechtěli připustit?), dalo by se říci, že každoročním vyvrcholením sezóny se pro vás staly vámi pořádané akce na domácí půdě, a to nejen skrz třeba menšímu počtu fans než na větších festivalech?
Dr: Námi pořádané akce na domácí půdě jsou pro nás vždy velmi příjemnou záležitostí. A to i přes všechen ten shon, příkoří, nasazení, psychické újmy, vrtochy počasí a nervy s tím související. Jsou-li však pro nás každoročním vyvrcholením si soudit netroufám. Snad i ano, neboť vždy když si vzpomenu na přivítání, jehož se nám dostalo na (teď již) loňském February Hard Show, mi ještě teď běhá mráz po zádech. V dobrém slova smyslu, abychom si rozuměli. Nicméně stejné pocity se mi vybavují i při vzpomínce na loňský či předloňský Masters of rock. Jak z toho tedy ven? Uzavřel bych tuhle kapitolu takto: já prostě hraju rád, ať je to tam či onde. Pokud mi tu radost teda nestihne něco nebo někdo zkazit, což se občas bohužel taky děje – viz špatná organizace ze strany pořadatele, často zpoždění časového harmonogramu, žádný kaviár, roztleskávačky, ručníky s jinými proužky než požadováno. A ještě k tomu nenahřáté a třikrát neprané (to pak mnohem líp saje!). Snad i proto se právě na těch našich akcích snažíme dělat vše (s drobnou výjimkou kaviáru, rozpleskávaček a ručníků) pro to, aby pozvané kapely odjížděly vždy maximálně spokojené, a snad se nám to i daří.

Kvůli každoročnímu poklesu prodeje CD a mizernému příjmu z downloadingu se spoustě kapel ani nevyplatí chodit do profesionálního studia a nechávat v něm desítky tisíc korun. Při troše umu a vybavení se dá už i v domácích podmínkách udělat zvuk na úrovni. Vy jste se vydali nahrávat „Of Us“ znovu do vyhlášené Šopy, takže budete mít na výše uvedené jistě opačný názor. Určitě jste to dělali hlavně pro sebe, jste hračičkové, ale upřímně nezamrzí tě občas, že tyhle „vyhozené peníze“ moc lidí neocení?
Dr:  Co na to říct? V zásadě máš pravdu, ano, může se stát, že kvůli mizivé návratnosti se alba, jak je známe dnes, přestanou vydávat. Třeba se budou nahrávat jen singly a z těch pak jednou za čas poskládá umělec „album“ jen pro ty největší fajnšmekry, kteří budou ještě mít o takový archaismus jako CD zájem. To si samozřejmě ale stáhnou zdarma někde v Rusku, jak jinak, že? Přece nebude za trapáka a platit za něco, co je jinde grátis? (Btw. Nová deska Abstract Essence byla druhý den po vydání ke stažení na internetu. Ne, že by ji tam kapela dala sama, to ji takhle „pomohl“ nějaký přičinlivý (ehmm) fanoušek. A to zamrzí. Takovému člověku pak nezbývá než hezky poděkovat, protože on je přesně ten důvod, proč nám to vše jde hezky… k šípku.). O to víc si pak vážíme těch, kteří jsou ochotni těch 250 korun za CD (troje marlbora nebo osm plzní) obětovat a (nejen) nás tak v našem snažení podpořit (všem takovým díky!!!).
Anebo skutečně se třeba muzikanti chtě nechtě sami budou muset stát svými vlastními studiovými techniky a producenty a svá alba budou vytvářet ve volném čase v domácích podmínkách se zvukem - tak jak píšeš - na úrovni. Jaká ta úroveň ale bude?…  Ano, nahrávací studio si dnes v době nahrávání do počítače může pořídit kdekdo. Ano, dokonce kdekdo se jej může naučit i používat a ovládat. Kromě mě teda. A Pickarda. Vůbec ne každý je ovšem mocným šamanem, jenž umí svými čarami a kouzly nahrávku ve výsledku nakopnout a posunout dál.
Ano, jsme hračičkové, snažíme se věci dotahovat a dělat je pořádně. Na svých deskách chceme mít nejlepší zvuk, jaký jsme schopni vyprodukovat v bláhové víře, že to snad někdo ocení. Proto nenahráváme doma, proto jezdíme do Šopy. Úloha profi studia je podle mě totiž pro výsledný produkt nezastupitelná, neboť když to dělá naplno deset hodin denně a investuje nemalé částky do hardwaru, konstatně se učí na různých stylech a rukama mu projdou všechny možné myslitelné nástroje, bude schopen udělat lepší zvuk, než ten, kdo si to doma zapne jednou za čas a řeší si jenom to svoje. A také jde o faktor nahrávání s člověkem „z venku“, který jednak (hlavně) umí a druhak (taky hlavně) není tolik zasažen nahrávaným materiálem. A tím pádemtaké dokáže být objektivnější, dokáže upozornit na rezervy a (hlavně hlavně) dokáže ten materiál ve výsledku právě ještě někam dál popostrčit. Jde o roli producenta. Producenta, který dokáže říct na rovinu svůj (třebas nepopulární) názor, dát právě onen pohled z venku, ale nejen to. On dokáže leckdy přijít i se zajímavou alternativou; dokáže muzikanta „zpražit“, když se nedostaví do studia náležitě připravený, klidně ho pošle domů, ať si to nacvičí a přijede druhý den; a přesto všechno dokáže udržet v průběhu nahrávání ve studiu pohodovou atmosféru, anžto nahrávání proces emotivní jest a nervy občas tečou proudem. No a to jsou právě důvody, proč opakovaně za našimi deskami vyrážíme ke Standovi Valáškovi, protože právě on (nejen pro nás – i Dark Gamballe či Dying Passion jistě potvrdí) toto všechno dokáže. Navíc je sám muzikantem, má sluch a neodpustí nepěkný tón (zejména my zpěváci a skřehotalové všeho druhu víme svoje). Krom toho všeho člověk zažije spoustu srandy, má si s ním co říct, a rád se k němu vrací. A to nemluvím o poměru cena/výkon, jenž je ve studiu Šopa víc než přívětivý.  Júzr frendly.

Co si myslíš o muzikantech, kteří se na jedné straně otevřeně „přiznávají“ k tomu, že si hudbu pouze stahují a nekupují (nebo vůbec nepřiznávají, ale ve své podstatě je to úplně to samé hehe), jenže na straně druhé sami CD vydávají a tím pádem upínají zraky k tomu, aby si je někdo kupoval?
Dr:  Jsou to buď krátkozrací blázni anebo lidi hodně tzv. „za vodou“, kterým je u pérdele, jestli se jim peníze vložené do vydání vrátí nebo ne. Anebo nenapravitelní masochisti.

OK, nové CD dostalo jméno „Of Us“. Pro kompletizaci informací doplň další nezbytné věci jako kdy, kde, jak, proč, k čemu atd.
Pickard: Název desky se zrodil už s demy prvních nových věcí, byl to tak trochu spontánní nápad, ale v zásadě se ukázal platný, protože introspektivní tendence v textech překvapivě vydržely po celé ty dva roky, co deska vznikala. Překvapivě říkám záměrně, protože většina textů vzniká víceméně na základě okamžité inspirace, a v těchto případech to prostě pořád uhýbalo „zpět a dovnitř“. Ona i ta hudba, aspoň myslím, je koneckonců ovlivněná tím, jak se skladatel v daný čas cítí, a proto je určitá míra sebereflexe nebo i zpovědi vždycky přítomna. A protože nežijeme na vrcholku Čomolungmy, nejedná se jenom o naše vnitřní děje oproštěné od makrosvěta, ale spíše o dopady reakcí a vlivů lidí a událostí, které ovlivňují to naše pachtění… Of Us je pár cárů ze školní fotky života, posledních pár let, nemá tendence být objektivním portrétem, jsou to spíš takové ty nejasné detaily mimo zaostřené usměvavé obličeje hlavních protagonistů a příběhy skryté ve zdánlivě nahodilých gestech tak, jak je fotograf osud zachytil na svůj daugerotyp. Of Us je o nás. Z této perspektivy pak je asi možno říci, že poslední roky asi stály za velké kulové… 8-)

Jak jsme již připomněli, „Of Us“ je vašim čtvrtým řadovým albem, celkově šestou nahrávkou. Co se po tolika letech a zkušenostech ještě dá v profi studiu přiučit, okoukat? Po definitivním zavření dveří jste si shodně řekli, že jste bohatší nejen o další zkušenosti z oblasti nahrávání?
Dr: Co se i po tolika letech dá v profi studiu přiučit, ptáš se? Zaprvé se člověk dostane nohama zpátky na zem, utvrdí se v tom, že stále je co zlepšovat, stále je na čem makat, utuží nebo totálně rozmrví vztahy v kapele (v závislosti na tom, jak nahrávání probíhalo a dopadlo), no a v neposlední řadě se dozví kdejaký drb, novinku ze světa a porozumí technologii těžby ropy na jižní Moravě a jejím úskalím.

Vezmeme-li v úvahu např. poslední dvě desky, tak po dokončení „Chain-Driven Sunset“ jste před sebou měli úplně prázdný stůl nápadů? Jak se potom navazuje na takovou desku, aniž by sis později řekl něco jako „ty vole, tohle se sem už nehodí, to by se dobře hodilo na minulou desku“? 
Dr: Jak se navazuje na takovou desku jako je „Chain-driven Sunset“? Úplně normálně – prostě začneš tam, kde jsi předtím skončil. Nic neřešíš, nehledíš doleva doprava, nešpekuluješ nad tím, co zrovna letí, prostě začneš. Ptáš se, zdali jsme měli po dokončení CHDS úplně čistý stůl? Moje odpověď je: ano i ne. Prázdný stůl ve smyslu, že jsme neměli připravenu žádnou hotovou další skladbu, jež se na desku nedostala, jsme měli. Nicméně nezapomínej na důležitou věc: on totiž existuje šuplík. A v něm má člověk za léta ponocování nad kytarou zopár nápadov, na které se doposud nedostalo (a třeba ani nikdy nedostane). Zároveň do něj však přibývají i další úplně nové nové riffy a melodie, a když je zrovna chuť, tak se v tomto mixu prohrabuješ a hledáš něco, co tě znovu zaujme, a když to objevíš, tak si s tím chvíli hraješ, a pak to třeba zase na čas opustíš. A tak postupně obrušuješ hrany a odděluješ zrno od plev. Taky se pak třeba stane, že během takového prohrabávání najdeš motiv jiný, jenž k tomu prvnímu krásně sedí. No a to už máš slušný základ pro písničku. Který samozřejmě nesmíš zapomenout nechat zase hezky odležet. Mluvím za sebe a u mě to prostě není tak, že bych si řekl „Nemám co dělat, tak si teď napíšu písničku“. Ano, jistě, stane se, někdy, že skladba z člověka z neznámého důvodu prostě vyletí jako by jen tak (aneb jak přicházejí na svět tzv. hitovky). U takových věcí ovšem mít se na pozoru, protože u nich začasté následně lituju, že jsem jim nedal více času, protože písnička svůj čas potřebuje, potřebuje uzrát. Ve valné většině i úplně čerstvé nápady, které mi připadají v tu chvíli supr, putují právě rovnou do šuplíku, nechávám je tam na čas odležet, vykvasit a on právě až ten čas ukáže, jak moc supr ten nápad ve skutečnosti byl, zda se náhodou nejednalo zase jen o momentální pominutí smyslů.

Jak je tomu u vás kupř. s producentem? Že nyní je jím veden pouze Standa Valášek ze Šopy a ne on a zároveň i celá kapela, jak se tomu dělo na minulých dvou albech, je taková vcelku nepodstatná hříčka?  Před příchodem do studia jste měli nějakou svoji představu. Jak moc se nakonec lišila od skutečnosti, která je vryta do finální verze „Of Us“?
Dr: Zde bych moc neslovíčkařil, ve způsobu produkce se vlastně moc nezměnilo. Něco málo bylo jinak, ale nic zásadního. Pravdou však je, že před nahráváním minulé desky jsme měli všechny skladby už předtestovány z nahrávání demosnímků a pár týdnů před zahájením samotného nahrávání jsme měli sezení se Standou Valáškem, v jehož rámci jsme probírali skladbu po skladbě, hledali slabiny a následně se je pak snažili odstranit. U desky „Of Us“ jsme takovouto předprodukci zvládnuli jen u 7 skladeb, na poslední čtyři se už z časových důvodů nedostalo. Zajímavé ovšem je, že dle mého názoru (a následně i dle slov páně producenta) jsou právě ty čtyři poslední „zanedbané“ kusy paradoxně nejpovedenější. A pak se v tom vyznej! :)
Po technické stránce vidím hlavní rozdíl oproti minulé desce v použitých nástrojích a aparátech. Snažili jsme se nahrávat na pro nás nejlepší dostupné nástroje, jež jsme byli schopni sehnat, a myslím, že je to na výsledném zvuku znát.

SDOS už nějaký ten rok táhnete ve čtyřech. Při komponování materiálu pro novou desku jste vyvíjeli nějakou snahu sestavu rozšířit a navázat na úspěšné tažení s klávesy či ženským zpěvem, nebo je tato kapitola prakticky uzavřená po vzoru „čím více lidí, tím akorát více starostí“?
Dr: Ani tak, ani onak, spíš jsme si vystačili jen takhle ve čtyřech a zcela nám to vyhovuje.

Mnoho skladeb z „Of Us“ je pro někoho, tedy název skladby je někomu věnován. Jde o skutečné postavy, eventuelně proč jste se jim rozhodli revanšovat? Zrovna tímto způsobem?
Pickard: Nedá se říci, že by ty šlo o věnování jako takové. Je to spíš kombinace pochybného holdu a případu, kdy jméno slouží jako identifikace rodiště myšlenky, životního příběhu nebo činu, kterým je text inspirovaný. A určitě bych se nebavil o revanši, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Spíš ještě jinak, kolikrát by daná věc bez přiznání zdroje v zásadě postrádala smysl. A ano, ve všech případech jde o konkrétní lidi, v jednom případě o celý náš oddíl, a v jednom případě o římskou bohyni. 8-)